Povlakoměry

Způsob měření tloušťky povlaků se liší podle druhu podkladového i povlakového materiálu. K měření se používají již převážně elektronické povlakoměry, své uplatnění však doposud nacházejí měřidla vycházející z mechanických principů činnosti. Nejrozšířenější je měření povlaků na kovových materiálech, rozvoj a širší využívání nekovových materiálů však vyžaduje možnosti měření povlaků i na těchto podkladech.

Nemagnetické povlaky na podkladech z feromagnetických kovů se měří magnetickou induktivní metodou. Elektronický snímač přístrojů PosiTector 6000 a PosiTest DFT vyhodnocuje změnu magnetické indukce s měnící se tloušťkou povlaku. Mechanická měřidla PosiTest a PosiPen využívají změnu přídržné síly permanentního magnetu s proměnnou tloušťkou povlaku. Nejčastějšími povlaky jsou organické laky, galvanické a fosfátové vrstvy, epoxidové povlaky a gumové i plastové potahy. Podkladem jsou nejčastěji uhlíkové oceli a litiny.

Nevodivé povlaky na podkladech z neferomagnetických kovů se měří metodou vířivých proudů. Elektronický snímač přístrojů PosiTector 6000 a PosiTest DFT vyhodnocuje proměnné pole vířivých proudů v závislosti na tloušťce povlaku. Nejčastějšími povlaky jsou organické laky, oxidační vrstvy a epoxidové i plastové potahy. Podkladem jsou nejčastěji barevné kovy a jejich slitiny.

Povlaky na podkladech z nevodivých materiálů se měří ultrazvukovou metodou. Sonda přístroje PosiTector 200 vysílá a přijímá ultrazvukové impulsy z nichž se pomocí známé rychlosti šíření určuje tloušťka povlaku. Nejčastějšími povlaky jsou organické a epoxidové laky a plastové nebo gumové potahy. Nevodivé podklady jsou nejčastěji keramika, beton, plasty, sklo a dřevo.

Tloušťka práškových vrstev se zjišťuje před vypálením. Standardní způsob je kontrola destruktivní hřebínkovou měrkou. Výhodnější je ultrazvuková metoda, která umožní zjistit tloušťku naneseného prášku bezkontaktně. Přístroj PosiTector PC dokáže i předpovědět konečnou tloušťku vrstvy po vypálení.